Období neúspěchů

Největší rozsah držav Přemysla Otakara II. z roku 1269Po roce 1270, kdy se zdálo být vše bezproblémové, se Přemyslovi ještě roku 1271 narodil dlouho očekávaný syn, budoucí dědic, Václav II. Záhy se však ukázalo, že to byla poslední radostná zpráva, která českého krále čekala. Vše se zvrátilo v okamžiku, kdy král získal Korutany. Filip Sponheimský, dědic Korutan, si počin Přemysla pochopitelně nenechal líbit a rozhodl se vydat do boje. K němu mu měl dopomoci mocný spojenec – Štěpán V., syn Bély IV. Ten roku 1270 zemřel a Štěpán, který byl poražen v bitvě u Kressenbrunnu, nebyl smířen se ztrátou Štýrska, a tak se s Filipem velmi rychle dohodl a vydali se společnými silami přemoct Přemysla. Nebyli ale sami. Proti českému králi stálo mnoho nepřátel, mezi ně patřil například Jindřich Dolnobavorský či arcibiskup ze Salcburku – Friedrich z Walchenu. Ve válkách se však Přemyslovi stále dařilo. V bitvě na Rábnici, kterou svedl na uhersko-českém pomezí právě se Štěpánem, dokázal, že vítězit umí pořád stejně dobře. A i když měl spoustu starostí, jak doma, tak i na území Štýrska a Korutan kvůli narůstajícímu odporu, v úspěších mu to rozhodně nebránilo.

V dubnu 1272 zemřel Richard Cornwallský, římský král, který byl od prosince 1271 po zásahu mrtvice takřka nehybný. Přemyslovi se tím začala otevírat budoucnost, o které roky snil, přemýšlel totiž nad prázdným říšským trůnem. Nakonec se rozhodl jednat. Chopil se šance a domníval se, že mu papež Řehoř X. ve všem pomůže. To byl však velký omyl. Císařství bylo proti papežství, celé roky stály tyto dvě koncepce proti sobě, bojovali o nadvládu týkající se křesťanského světa. Dalo se tedy předpokládat, že papežská kurie nebude souhlasit s tím, aby na trůn usedl někdo takový, jako je Přemysl. Ten ale stále doufal, že trůn nakonec získá a začal spoléhat na kurfiřty, kteří mu měli být oporou. Vždyť s vévodou ze Saska a i s braniborským markrabím vycházel dobře a přislíbení pomoci dostal rovněž od mohučského arcibiskupa. Vypadalo to, že se Přemysl vysněného trůnu opravdu zmocní, neboť posledním hlasem do počtu byl už jen ten jeho.

27. září 1273 se ve Frankfurtu konaly očekávané volby. Český král nemohl být přítomen, jelikož se v tu dobu radoval z vítězství v Uhrách, ale byl přesvědčen, že volby vyhraje. Jaký to pak ale byl šok, když zjistil, že ve volbách nedostal ani jeden hlas, dokonce ani svůj vlastní, který měl být poslán po Bertoldovi, braniborském biskupovi. Říšský trůn připadl tehdy ještě téměř neznámému Rudolfovi Habsburskému. Dá se říci, že tady Přemysl Otakar II. poprvé ve svém životě prohrál. Když se o výsledku český král dozvěděl, stál ještě na bojišti v Uhrách. Po zprávě se rozhněval a zahájil obviňování všech okolo – kurfiřtů, papeže a také osočoval frankfurtskou komisi, že volba není platná. Nevěřil tomu, že by mohl v té době nevýznamný Rudolf vyhrát právě nad ním. Rudolf se však velmi rychle seznámil s nepřáteli Přemysla a navázal tajné vztahy, které by Přemysla poškodily ve Štýrsku a Korutanech a dokonce i v Čechách. Tam měl oporu především v Závišovi z Falknštejna, z mocného rodu Vítkovců. V 10. měsíci roku 1273, záhy po své korunovaci Rudolf prohlásil, že by bylo třeba sjednat pořádek v říšských lánech, jelikož po smrti Friedricha II. se objevilo velké množství lán zcizených. Nevyřkl tenkrát sice nic nahlas proti Přemyslovi, ale bylo jasné, že za hlavní zcizená území považoval především ta Přemyslova. Roku 1274 se rozhodl nedržet již dál nic v tajnosti a na sněmu v Norimberku Přemysla obžaloval.

Žaloba se týkala protiprávního držení Štýrska, Korutan, Chebska a Rakouska, dále říšský král poznamenal, že se od českého krále stále nedočkal složení holdu a také, že země české nebyly formálně převzaty v léno. Přemysl dostal ultimátum. Buď do roka učiní to, o co ho Rudolf žádá, anebo přijde o veškerá léna. Přemysl neměl v úmyslu sklánět se před Rudolfem, který se stával postupem času nebezpečnějším a mocnějším, odstartoval proto naprostou ignoranci. V květnu 1275 se stalo to, co se dalo očekávat. Český král byl zbaven pro neposlušnost lén, úřadu arcičíšnického a byl nad ním vysloven říšský acht neboli klatba. V roce 1276 se dočkal dokonce i aberachtu, což byla konečná klatba. Nijak ho to však nerozhodilo. V tentýž roku díky aberachtu vypověděli poslušnost králi i podřízení feudálové. A to v Korutanech a Štýrsku. Konečná klatba byla také znamením, že situaci může vyřešit už pouze bitva. Rudolfova armáda vytáhla proti Čechám a český král zatarasil cestu na Teplicku a Chebsku. Nepočítal ale s tím, že se Rudolf vydá k jihu, obejde Čechy a zamíří směr Vídeň. Přemyslova armáda stíhala tu Rudolfovu, a když pak obě armády stanuly proti sobě, do Přemyslových zad vpadlo šlechtické povstání, které vedli Vítkovci. Přemysl nedokázal bojovat na obou frontách současně a jal se vydat chránit alespoň český trůn. Tím se Rudolfovi vydal na milost a nemilost. 26. listopadu 1276 byl Přemysl pokořen. Při vjetí do vojenského ležení u Vídně ho sledovaly celé davy lidí a on musel před svým úhlavním nepřítelem pokleknout a složit přísahu věrnosti. Tím ztratil vše, o co celý svůj život bojoval. Přišel tímto dnem o Korutany, Štýrsko, Chebsko a Rakousko – tedy naprosto o vše. Rudolf mu díky udělení léna vrátil dědičné země koruny české. Při tomto neskutečném ponížení musel Přemysl, na přání Rudolfa, slíbit beztrestnost odbojným šlechticům. Nebral to ale vážně a vojensky na zrádce zaútočil. Odbojná šlechta si ihned přišla Rudolfovi stěžovat. Českému králi bylo jasné, že odbojnou šlechtu pokořit zatím nezvládne. Neměl mnoho času a neměl potřebné lidi, uvědomoval si to a vydal se pátrat po možných spojencích. Zjistil, že Záviš z Falknštejna nebo Vítek Hradecký, utekl do ciziny. Musel požádat o pomoc sousední Polsko a dále pátral po pomoci všude, kde se dalo. Hledal podporu dokonce i v týlu svých nepřátel. Tím byl například Ladislav.

Mezitím také došlo k zápletce, která Rudolfa popudila natolik, že ihned věděl, že válka je nutná. Spojence totiž vyhledávala tajná služba Přemysla i na straně nepřítele. Spojenci se našli velmi rychle a byli jimi Paltram, měšťan z Vídně a zeť českého krále, Rakušan Jindřich z Kueringu. Vše bylo ale brzy odhaleno. Oběma se zdařil útěk, ale Rudolf byl velmi rozzuřený a obvinil Přemysla ze spiklenectví.

Psal se rok 1278 a dvě nepřátelské armády se připravovaly před rozhodující bitvou. Přemysl měl od příbuzných slíbené těžkooděnce a vojsko z Polska mělo přijet s lehkou jízdou. Země koruny české měly být připraveny na uvedení sil a prostředků do pohotovosti – byla tedy vyhlášená mobilizace. Došlo i k vybudování opevnění na výhodných místech. Na konci července stále roku 1278 se český král vydává jen s 6 000 muži překročit hranice Rakouska. Obléhá pohraniční Drozdovice a Lávu, ale čeká tam na něj obrovský odpor ze strany lidí. Pro povstání se nerozhodla Vídeň, ani rakouská šlechta. Mezitím se Rudolfovo vojsko shromažďuje u Hainburku, který se nacházel blízko místa pobytu vojska Přemyslova. Ten ale nic netuší, a tím promarnil šanci jakýmkoliv způsobem ohrozit Rudolfa. Říšský král vyčkává na příjezd posil z horního Porýní a Švábska, které by měly být pro vojsko významnou složkou. Uběhlo po té ještě dalších asi 15 dní, než se Rudolfovy oddíly vydaly překročit řeku Dunaj. Tam se k nim přidává vojsko uherské, které bylo přivedeno samotným Ladislavem IV. Ve vojsku byli především Kumáni a lehké jezdectvo. Všichni se pak společně vydávají podél pravého břehu řeky Moravy a jejich úmyslem je hnát se na Jižní Moravu, která není nijak zabezpečená. Když se to Přemysl dozvídá, přestává okamžitě s obléháním Lávy a přehrazuje svým protivníkům cestu u Suchých Krut. Tato vesnice se mimo jiné nachází necelých třicet kilometrů od Kressenbrunnu, v němž Přemysl zažil své největší vítězství.